Lokálky v okolí Blatné a Březnice
Bylo úterý, 7.4.2015, když mi ve 2 hodiny a 45 minut ráno budík přetrhl sen. Ne že bych si pamatoval, co se mi to vlastně zdálo, ale něco snad jo. Za nepublikovatelných nadávek jsem se vyškrábal z vyhřáté postele a podíval se na venkovní teploměr. Ukazoval něco kolem -3°C. To také zrovna na náladě nepřidalo. Postavil jsem vodu na kafe a chvilku uvažoval, co mne dnes čeká. Měl jsem v plánu projet tratě v okolí Blatné a Březnice. Konkrétně tratě č. 191, 203 a 204.
Po snídani, vypití kávy (která by zabila vola) a ranní hygieně mě nohy odnesly na autobusovou zastávku, z níž ve 4:10 odjel první spoj do Plzně. Rozhodl jsem se jet už tímto autobusem, i když to vstávání mě vždycky dokonale otráví. Představa, že bych sice jel později, ale také se později vrátil, byla lákavá snad ještě méně.
Krátce po 5. hodině ranní jsem tedy vystoupil na plzeňském CANu a řešil dilema, zda k nádraží ČD jet trolejbusem nebo tramvají. Volba padla na tramvaj, poněvadž trolejbusem jezdím z autobusáku do práce. Rychlým krokem jsem tedy prošel podchodem až k tramvajové zastávce linky č. 2. Za chvilku přijela tramvaj, já nastoupil a odjel do stanice „Hlavní nádraží“. Po vystoupení z příjemně vytopené tramvaje jsem vstoupil do podchodu pod poměrně frekventovanou křižovatkou. Přibližně v polovině délky pobytu pod zemí zaregistrovalo moje pravé oko nějaký pohyb. Nejdřív mě napadlo, že někomu utekl pes a zatoulal se tam, ale nakonec jsem se stejně podíval a odmítal uvěřit svým očím. Nebyl to pes, ale něco jako přerostlá vydra. Když se ke mně zvířátko otočilo bokem a ukázalo mi plochý ocas, nebylo už pochyb. Byl to bobr. Kupodivu nebyl nijak plachý a celkem ochotně počkal až vytáhnu z kapsy mobil a vyfotím si ho. Za to mu děkuji. Bylo to poprvé, co jsem viděl živého bobra.
Potom jsem svižným krokem odešel do železniční stanice Plzeň hl.n. a přibližně v 5:45 se usadil na rezervovaném sedadle vlaku R661 Bezdrev. Pravidelný odjezd v 6:03 se nekonal a rychlík odjel od 5. nástupiště z 15. koleje s asi 10 minutovým zpožděním. Žádná tragédie to nebyla a průvodčí mmě ujistil, že můj další vlak (Os27904) bude v Nepomuku čekat. Měl pravdu.
Motorový vůz řady 810 již netrpělivě vrčel. Přestoupil jsem tedy do motoráčku a rozhlédl se kolem. Příjemným zjištěním bylo, že je asi z poloviny obsazen. Z toho lze usuzovat, že o dopravu vlakem na trati č. 191 mají lidé zájem. A to mne, jako fandu železnice, vždycky potěší. S nepatrnou „sekerou“ jsme odjeli z Nepomuka. Docela mě potěšilo, že vlak Os27904 nebyl veden ohavností řady 814 Regionova. O to menší radost mi však dělalo počasí. Po odjezdu z nepomuckého nádraží zahalila trať č. 191 mlha a vydržela skoro až do Blatné. Vidět bylo cca na nějakých 10 metrů od kolejí. Nu což, počasí poručit neumím, tak jsem zahájil protestní spánek proti mlze. Celkem nic to sice neřešilo, ale aspoň mi cesta rychle uběhla.
V Blatné jsem rozespalý vystoupil z vlaku a rozhlédl se po nádraží. Bylo ještě docela chladno a hodiny ukazovaly 7 hodin a 20 minut. Chtěl jsem pořídit pár fotek místního zámku, tak jsem nabral směr do města a vykročil. A neměl ani „tucha“, kudy mám vlastně jít. Možná i proto se mi povedlo za přibližně 20 minut obejít nějaký blok rodinných domků a vrátit se zpátky na nádraží. Bylo to sice k zlosti, ale nedalo se s tím nic dělat. Zbývalo mi asi 20 minut do odjezdu, tak jsem si sedl v čekárně a přemýšlel co dál.
Krátce před 8. hodinou ranní jsem nastoupil do vlaku Os17905 a usadil se u okna. I tento vlak byl veden motorovým vozem řady 810 a byl při odjezdu z Blatné celkem slušně obsazen. Mlha už dávno zmizela a tak jsem pozoroval krajinu okolo tratě č. 203. Povedlo se mi zahlédnout i několik srnek a srnců, kteří zvědavě čuměli na náš vlak a pak pokračovali v pastvě. V 8 hodin a 31 minut vjel vlak Os17905 do stanice Březnice.
Vystoupil jsem na perón a nevěřícně zíral na fakt ošklivou nádražní budovu, která není snad vůbec ničím zajímavá. Je to zkrátka hranatá zašlá budova. Tečka. Do odjezdu mi zbývalo asi 9 minut a hodina k tomu, proto jsem vyrazil na prohlídku města. Cestou do centra vedly moje kroky kolem březnického zámku, o jehož existenci jsem do té doby nic nevěděl. Dále pak přes most a dál na náměstí. Tam je po pravé straně TIC - „zelené Íčko“, kde se dají koupit i dřevěné turistické známky. Paní mne sice upozornila, že v pokladně zámku mají známky se stejným číslem, ale s jiným vyobrazením zámku, nicméně od nákupu známky mne nijak neodradila. Po odchodu z TIC jsem si ještě prohlédl náměstí, pořídil pár fotek a odebral se do zámecké zahrady. Tam ležel na trávě ještě sníh. Zámek i jeho pokladna byl ještě uzavřen, proto jsem obešel zámek kolem dokola, pořídil několik snímků a klidným krokem odešel zpět na nádraží. Celá tato vycházka do města byla přibližně 1,8 km dlouhá. Do odjezdu mi zbývalo asi 15 minut. Vpravo od staniční budovy už „vrčel“ motorák řady 810, na jehož dveřích byla cedulka Rožmitál pod Třemšínem. Usadil jsem se na lavici hned u dveří. Byl to vlak Os27947, jímž jsem pokračoval na své výpravě.
V 9 hodin a 40 minut se motorák rozjel a stanice Březnice zmizela z dohledu. Vlak Os27947 se vydal tratí č. 204 na svoji cestu do Rožmitálu pod Třemšínem. Tam dorazil i s jedním zastavením v zastávce „Oslí“ po cca 15 minutách. Ostatní zastávky na trati jsou také „na znamení“, ale signál k zastavení nikdo nedal. Asi 5 minut před 10. hodinou dopolední jsem vystoupil a rozhlédl se kolem. Nádražní budova v Rožmitálu pod Třemšínem byla na pohled hezčí než ta v Březnici, ale určitě také pamatovala lepší časy. Minimálně proto, že byla zcela uzavřena a vůbec nijak neobsluhována. A také ležela dál od centra města. Podle navigace v mobilu bylo TIC (Palackého 9) od nádraží vzdáleno přibližně 1,6 km. Do odjezdu z Rožmitálu mi zbývalo už jen 57 minut, ale přesto jsem se vydal na cestu. Nu což, v nejhorším případě se vrátím bez známky. Navigace mě vedla kolem poměrně hezkých rodinných domků až k TIC. Koupil jsem si dřevěnou známku a zeptal se na nedaleký zámek. Paní v informacích mi sdělila, že tento je veřejnosti nepřístupný a chátrá, bohužel. Rychlým krokem jsem se vydal na cestu zpět na nádraží.
Po příchodu na nádraží mi zbývaly do odjezdu asi 3 minuty. Bylo to „o fous“, no. Sedl jsem si tedy na lavici stejného motoráku, jakým jsem do Rožmitálu přijel. Ten, tentokrát jako Os17908, vyrazil v 10 hodin a 57 minut na svoji cestu do Strakonic. Cesta až do Blatné byla stejná, proto jsem se věnoval spánku. Po odjezdu z Blatné do Strakonic už jsem zase vnímal svět. No, asi to nebylo úplně nejlepší řešení, ale to nikdo nemohl tušit. Asi dvě zastávky od Blatné přistoupila do vlaku přibližně 30 letá blondýna poněkud silnější postavy a v závěsu za ní brunetka cca o 10 let starší. Obě se znaly a věnovaly hovoru o tom kdo, co, kde, proč, jak, a s kým. Ona blondýna však disponovala hlasem „ječákem“ a sobecky tak nutila poslouchat všechny cestující obsah jejich rozhovoru. Slušně jsem ji upozornil na tuto skutečnost, načež se ona „dáma“ na mne obořila, že má právo se bavit kdykoliv s kýmkoliv, tak ať si trhnu nohou. Ujistil jsem ji, že to nikdo nezpochybňuje, ale že k právu zpravidla také patří nějaká povinnost (což dnešní mládež odmítá akceptovat), v tomto případě povinnost neobtěžovat ostatní cestující mj. hlasitým hovorem, hudbou (i reprodukovanou) atd. Odfrkla jako čistokrevná kobyla a dál se věnovala své známé. Další cestující na vedlejší lavici ji nazval blbou „samicí od býka“ a byl klid. Už ani nepípla.
Ve 12 hodin a 45 minut zastavil motorák ve stanici Strakonice, já vystoupil a odešel na 1. nástupiště, odkud byl avizovaný odjezd rychlíku R668 Rožmberk. Ve 12:54 konečně rychlík přijel. Nastoupil jsem do posledního vagónu a vyhledal rezervované sedadlo č. 105. Ani mě moc nepřekvapilo, že na mém sedadle seděl týpek ve věku 20 – 30 let, měl sluchátka v uších a nevnímal okolní svět. Upozornil jsem ho tedy na skutečnost, že místo mám rezervované a hodlám svoji místenku využít. Odpověděl, že ho to nezajímá, strčil si opět do uší sluchátka, z nichž se linulo „ducducduc“ a přestal vnímat okolí. Nemám rád násilí, ale jsou chvíle, kdy slušnost nic neřeší. V reakci na arogantní tón jeho odpovědi jsem za použití hrubé síly zvedl toho blbečka ze sedadla, doprovodil ho z kupé do chodbičky, podal mu jeho zavazadlo a na rozloučenou dal pár facek. Od té doby jsme ho ani já, ani ostatní mí spolucestující neviděli. Další cesta až do Plzně už byla v klidu a pohodě.
Přibližně ve 14 hodin zastavil vlak R668 Rožmberk u 5. nástupiště na 17. koleji. Vystoupil jsem a odešel na zastávku trolejbusu. Ten mě odvezl k autobusovému nádraží v Husově ulici. Do odjezdu autobusu mi zbývalo asi 15 minut, proto jsem se odebral ke stánku s rychlým občerstvením, koupil si dva párky v rohlíku a bez známky slitování je brutálně sežral. :-)
Ve 14 hodin a 40 minut jsem odjel od stanoviště č. 32 autobusem domů, čímž skončila má výprava na lokálky v okolí Blatné a Březnice.